Pár poznámek

Jedním ze zajímavých cvičení, kterými si trenuji mozek, je koncept anarcho-republikanismu. Tedy vysvobodit anarchismus z náruče negativní svobody. Tento text je pár poznámek k této problematice. Prosím, přijměte toto myšlenkové cvičení jako inspiraci k promýšlení a pokud budete chtít, tak mě kontaktujte s Vašimi připomínkami.

Předně, je fér uvést odkud a kam se chci myšlenkově pohybovat. Negativní svoboda je termín vstupující do myšlení proslovem Berlina (I. Berlin, Čtyři eseje o svobodě. Praha 1999), v nemž definuje negativní složku svobody jako “svobodu od”. Tj, chápeme ji jako prostor, kam se druhý nevměšuje. Stáří této myšlenky můžeme hledat v starších spisech, například Camus, o kterém píšu, tak mluví o libertinském (neplést s dnešními libertariány) pojetí svobody jako ohraničeného prostoru. Ta kulminuje v myšlení Markýze De Sade, jeho knihy právě prozkoumávají svět, v němž se svoboda uzavření se do svého hradu. Taková to svoboda je možná pouze po sesazení Boha (jehož vliv bychom mohli chápat jako svobodu pozitivní, tedy k něčemu, chceme-li se vrátit k Berlinovi). Je to právě libertinský nihilismus, který vede boháče v 120 dnech sodomy k zrůdnostem - zločin sám je totiž jedinou svobodou, kterou můžeme chápat v tomto hnutí, neboť je přirozeným vyustěním přírody oproti superficiálnímu Bohu. Ačkoliv budou všichni namítat, že svoboda se nerovná krutosti, tak Sade s precizní logikou odhaluje pud k vraždění. Kati (pánové prostoru) soudí a vykonavají trest. A jelikož jim něco chybí (Camus nenapadně naznačuje, že to co chybí, byla jistota božího světa, ale nevolá po návratu k Bohu), tak postupný pud se radikalizuje. Víc a víc, víc a víc, víc a víc. Až nakonec katovi dojde, že musí spáchat sebevraždu, to je k čemu ho žene absolutní negace.

Představa, že se můžeme zavřít do svých obydlí, a v nich být svými pány, absolutně selhává v tom, že (což musíme řici i stále online lidem) někdy prostě musíš jít ven. Bylo by možné si představovat svět Death Strandingu, v nemž by posličci propojovali schované pány. No, možné to je. Ale i v tomto světě Sam připojuje jednotlivé bunkry k chirálnímu (či jak to bylo) pateřnímu networku. Jinými slovy, propojuje příbytky. A nám se tedy obraz komplikuje. Nelze být pánem, nýbrž jednám s ostatními.

A zde nám do obrazu vstupuje věc, na které se Hegel shodne s republikány. Hegel, zastánce právního státu jako vrcholu myšlenkového obrazu lidstva, nám může podnítit zajímavou tezi. Hegelovo chápání svobody můžeme popsat skrz dvě maxima. První, že svoboda je přiznaná nutnost. Druhé, že svoboda je pohlédnout do očí ostatním sebevědomím, jako rovný s rovným. Rozvíjí se nám v těchto dvou maximem (pro hegelovce nepřekvapivá) tenze. Napnutý luk rovnosti (a tedy i nějaké autonomie) se pod tlakem přijmutí nutnosti ohýbá. Tedy, jsem nezávislý nebo závislý? V této hře nezávislosti a závislosti se republikáni pohybují v celé své tradici. Jejich pojetí svobody je totiž v pojetí takzvané nedominance. Pro republikány totiž to, že se někdo vměšuje do mého “prostoru” není nutně zásahem do svobody. Již teď mě lokální ankap chce vyhnat z obce, ale půjdu ještě dál. Pro republikány je problém takový vztah, v němž někdo dominuje někoho jiného. Tedy, kdy si nejsme rovni. Zásahy do svobody, které jsou pro republikány v rámci dobrého právního státu, neomezují svobodu.

Proto, abychom se v tom vyznaly, tak republikáni někdy hovoří o konceptu Liberty což je možnost jednat v rámci práva. Právo, a teď si dovolím druhou pravdomovku, je klíčové pro stabilitu jednání. Sám Hayek, který přichází s decentralizovanou epistéme (věděním, které pro Hayeka získaváme v tržních vztazích) není takový radikál, aby se chtěl úplně zbavit tradic a státu. Naopak. Chápe je jako to, co nám umožňuje jednat s důvěrou (měl bych-li čistě trží vztah, tak nemůžu dojít shody. Potřebuju něco sdíleného, co nám dá společnou řeč a společnou jistotu [proto mimochodem jsou lidé, kteří o trhu mluví jako o dalším druhu regulace. Ale o tom někdy jindy]). Stát a jeho zákony můžeme tedy chápat jako NUTNOU PODMÍNKU SVOBODY. Proč je to právě stát? Protože ten se legitimizuje dvojím fungováním. Zaprvé v něm máme jakousi demokratickou legitimitu, tedy všichni jsme občané s možností participovat na jednání státu a přípravě zákonu (zde je ale klíčové si osvěžit pamět v tom, že demokracie a právo někdy stojí v opozici. Právo totiž má chránit menšinu před většinou a udržovat stabilitu režimu. Jinými slovy, lidé si dělají zákony, ale zákony kontrolují lidi, zda nedělají nesmysle. Je to právě takový hezký imperativ, jako z Kanta, mrk mrk). Zadruhé dobrost státu platí, jednají-li všichni v souladu se zákonem, tedy jsou-li podřízeni zákonu. To už rozděluje Aristoteles a právě proto správný stát, v němž vládnou občané, nazývá Politeou, tedy Ústavou.

Občanství je klíčový pojem republikanismu. Občané mají mít rovná prává (a státy, které nedávají lidem status občana jsou nelegitimní. Tj, nelze dlouhodobě vyháněť ženy, jiné rasy, migranty… diskriminace v statusu podkopává legitimitu celého společného těl). Druhým pro můj argument klíčovým momentem republikanismu je útok na mocenskou asymetrii ve všech podobách (který byl například v 19. století přítom v dělnickém a ženském hnutí, proto o nich můžeme mluvit jako nositelých republikanismu). Rovnost v statusu, nedominance, totiž přímo odmítá stavy, kdy táhám za kratší konec pilky. Můžeme tuto tendenci hnát do absolutismu (zaměstnavatel má lepší pozici než zaměstnanec, proto musíme chránit práva zaměstnance) či ji držet v právní rovině - tedy v tento moment například lze mít republikanistickou pozici, která ustanovuje nějaké majetkové nerovnosti, nevedou-li k dominanci.

V tradici Hegela a Habermase (druhý je deliberativní demokrat, tedy přesvědčen, že promluva a řeč je klíčová pro legitimitu státu a první je bojiště ideologií narokujících si jeho dílo) může republikán říci jejich maximum - jsem tak svobodný, jako poslední v mé společnosti.

A to samé říká jeden ze zakladatelů anarchismu - Bakunin. Proto je možné zkoušet ošahávat prostor, v němž by se náš koncept pohyboval. Musíme ho citit ve svých plicíh jako svobodný chladný vítr. Musí nám hořet jako Walkerův oheň v našich plicích.

Není to nesmysl? Vždyť tu celou dobu mluvíš o nutnosti státu, stát je monopol na násilí. A anarchismus je odmítnutí státu, boha, pána. (povšiměte si, že minimálně poslední dvě pozice mluví o rovnosti. Pána odmítáme protože předpokládáme, že žádný člověk není lepší. Boha odmítáme, protože staví něco nad nás. Kosmologii, v niž ztrácíme schopnost jednat) Zkusím v této tenzi se pohybovat jak nejlépe dokážu a ty posuď, zda to je přesvědčivé.

Předně, co je anarchie? Není to chaos, ale řád, slyšel jsem z mnoha míst. V řečtině koncovka archie značila úřad, předpona an- je negace. Tedy, anarchie je stav, kdy režim nemá úředniky. Nebo-li vládce. Tedy stav, v nemž není nikdo dominující druhého v otázce moci. Vztah anarchie je tedy sebe-organizace. Stát je problematický právě v tom, že staví překážku organizaci, centralizuje tam, kde by se dokázalo jednat. Ačkoliv se to tak nezdá, tak ale i anarchisté přicházejí z konstelací, tedy federativním principem, kdy se společnost organizuje od menších celků až do velkého svazu, v němž se jedná podle daných procedur a pravidel. Takováto federace stojí nestojí na monopolizaci násilí, ale na přijetí její nutnosti (tedy podřízení se kolektivnímu jednání - přesně jak republikáni ale i Rousseau vidí). Základním principem je pak jakási dobrovolnost, která je dobrovolná v tom, že se podřizuji (například vůli zákonodárců předemnou, do momentu než se ukáže, že jejich vůle byla škodlivá, a pak upravíme právo). Nietzsche a Epikůros nám dávají jako hodnotu svobody askezi. A v určitém podřízení ji vidíme i tady. O tomto mluví Bakunin, když mluví o ševci (ale mnohem lépe se to demonstruje na lékaři), což Engels nikdy nepochopil. Autorita je v pořádku, je-li svobodně vybraná. Tedy, představa, že umím vše, co potřebuji k životu (případně že jako nějaký prepper můžu žít nezávisle) je v moderním světě naprosto mylná. Anarchisté se tak podřizují sebou tvořeným pravidlům, vytvářejí si tak předvýdatelnou strukturu jakéhosi přímo tvořeného zákona. Nahrazují tak kreativně to, co dneska chápeme jako státnost.

A proto na tomto kopci lze začít kritizovat demokracii jako režim (ne jako koncept), neboť dle Schmitta vždy vylučuje někoho za svoje hranice. Lze kritizovat tržní nerovnosti, neboť kapitál vytváří nerovnost mezi statusy lidí. Lze kritizovat fašismus, protože nadřazování jedné komunity nad druhou či posedlost čistotou vede k vylučování. Lze kritizovat rasismus a sexismus ze stejných důvodů. Mocenská asymetrii (je jedno zda náboženská nebo v domácnostech) je půdou delegimitizující náš svět.

Proti nim lze postavit hodnotu federativního svazu. Kdesi se říkala republikánská myšlenka, že nejlepší věc pro vzdělání člověka je ho dát do správného právního rámce. Lze postavit svobodu tvořenou kolektivně.

Ale nemůžeme u toho rozpustit individualitu. Je to právě každý jeden člověk, jehož unikátní hlas tvoří federaci. Je to každý člověk, co má nezpochybnitelná práva, protože on má být rovný ostatním. Proto i mimochodem musíme odmítnout marxistický vztah k zbraním a volit spíše anglické právo v peru Jefersona. Svobodu zakoušíme v jednání rovný s rovným.

A tak končíme v Hegelovské tenzi. Někde mezi absolutním jedincem a svobodnou společností. To je právě politický úkol, který vytváří ve společnosti hnací motor emancipace. Cíl je být někým, což pro Hegela nikdy nezískám pouze ve svém piskovišti. Ale v závislosti na druhých. To Žižek nazývá šilenstvím, protože to, kdo jsem já, zavisí na druhých. Ale o tom někdy jindy.