Recenze Destrukce

Knížku od Stanislava Bilera Destrukce jsem četl na předmět o dramatu, hlavně pro porovnání s divadelní adaptací v divadle X10. Na té jsem zatím nebyl, ale věřím, že text Stančákové přivede čtenáře k napajedlu. Než však podržíme naše vnitřní koně, je třeba zmínit ještě recenzi na Revue Prostor z pera Loginova. Můj text je vlastní inventurou hlavového prostoru psaný nezávisle na těchto recenzích. Jak píši jinde, tohle je ze srdíčka. Jo a budou tu spoilery. Ale tak to někdy bejvá, když se dobře (o knížce) bavíš.

Kafka? Hovno, ťafka mezi oči.

Protože jsem stále ve svém už né mladém věku nečetl Kafkův Zámek, tak nemůžu kreslit paralelu. Co vím, tak v obou knihách přistoupí hrdina do uzavřené komunity, která je jakási čudná, a jejiž zaběhlé pořádky naruší svým přichodem.

Destrukce je knížka. Destrukce je knížka. Destrukce je knížka. Tímto se snažím naznačit, že určitá repetice je knize velmi vlastní. Účelově tak vytváří barieru, zdůrazňuje karikaturu úzkosti. Čtení se tak vlastně stává trošku nepříjemným, někdy až nudným procesem. Musel jsem se nutit pokračovat. Z první půlky knihy má člověk pocit jako z videohry Spec Ops: The line – pokračování v činnosti vede hlavního hrdinu do větších a větších mizerií, k většímu úpadku a rozpadu. Možná je tak etické přestat číst a zachránit ho tak. I to je volba, ale já ji nezvolil.

Hrdinova stezka, která je jak mě naučil doktor Kozák slovu monomytus, se nachází v minimu. Lokálním, ale stále minimu. Z tohoto nejnižšího bodu se zdá, že hrdina může jen stoupat. A to se taky zvláštním způsobem děje. Na maloměstě se přestává chtít rozplést. Podoben Indovy v konceptu Mimikry Bhabhy (který mě dost ovlivnil) i on se může připodobnit vesnici – ať replikováním naprosto pitomých vnitřních pravidel (A propos, to je žižek mluvící o filmu A Few Good Men a ukazující, že každá komunita má psaná a nepsaná pravidla, které ji utváří), sexem (v němž zažije hrdina intelektuálně-orgasmické uspokojení) s Účetní či vírou v slova Ředitele továrny, tak ani v těchto činnostech si nesundá svojí vnějškost. Cizost. Je odsouzen být povesničen, ale stále cizincem. Město dejchá. Kdežto vesnice praská ve švech. Další metafora a máš sucho v ústech.

Monomýtus je zde přímo ukázkový. Na začátku hrdina uniká ze svého života, neboť je nejistý. Úzkost z toho co dělat (Camus se směje v absurditě, ale spíš než cizince čteme Sysifa) vede k vesnické škole. Tam je k pracovní smlouvě i barák (první krize – krize identity – druhá krize, bytová). Hrdina volí tento svět, neboť jak dokola opakuje, je to svět ve kterém platí že 2 plus 2 jsou 4 [zde jsem celou dobu přemýšlel, zda je to schvalně narážka na Orwella, asi jo, a nebo zase blouzním]. Cizost je zde dána, pravidla hry mu nikdo nevysvětlil. On se sám probadá do toho, že netuší, co v tomhle světě učit (Krize identity je krize představ o budoucnosti. Co když nic co nás učili nevede k ničemu? Co dělat, když základní jazyk společnosti, matematika, nám nic neříká?). Hrdina stále padá a rozbíjí si obličej. Až tak moc, že z toho vnímám metaforu.

Románem nás provazí dvě neznáme. Co se to sakra ve vesnici, kde všichni páchají sebevraždu (krize identity je krize budoucnosti a Camusův hrdina se ptá, proč smrt není přijatelná volba), děje? A kdo je tajemná sousedka? Rozplétání děje nechám na později, ale obojí vede hrdinu do nové pozice. Sucho, které je ve vesnici úspěšně ignorováno strachem z povodní a oné továrny, v níž všichni pracují a o které nikdo nemluví, tak vytváří pomyslnou náboženskou poušť v niž hledáš smysl. Hrdina stále klopýtá. Padá. Seznamuje se se sousedkou. Zjišťuje, že vesnice není pro něj, i přestože je ředitel továrny a starosta (jako by snad byli přibuzní) jasnej disciplinační nástroj. Věř nám, bude dobře. Máme plán - hlavně je nestraš, hlavně klid. Tajuplná sousedka, M., mu odkrývá, co se stalo a co dělala jeho předchůdkyně. Hrdina se zamotává a najednou – jedná. Je to on co zautočí na továrnu. Je to on co dovede děti (které všechno vidí a jsou z toho úplně hotové, protože jakou mají mít v suchu a rozpadu budoucnost?) k ukázání pravdy svým rodičům. A je to on, co ke konci při pádu dá ruce před sebe. Brání se.

Metafora učení se jednat je pro mě obzvláště nosná. Z pasivního alkoholika co neví co s životem, se stává hybatel děje. M. mu říká, že aby něco nového mohlo začít, tak to staré musíme zničit (což zní jako kus songu Sedmilhář od čtvrt na smrt). A taky že staré níčí. Počet sebevražd a rozpadu se kupí. Továrna, která očekávatelně byla centrem zla (níčila celou vesnici, ale dávala jim práci, no jo, krásný) bude končit. Graf se ale ani nepohne. Akcionáři mají úplně v prdeli nějakou díru někde v Čr. Jediný, koho to tady zajímá (protože globální problémy jsou tu tak silně lokalizovaný, že tě mlátí do očí) jsme my. Děti, učitel, co o sobě pochybuje, a M. s T. (která je z města, cizí).

Biler nás učí jednat, dokud nebude pozdě. Román končí zničením starého a – zbývá tak prostor pro nové. To není happy end, to je prostě jak to je. Po zimě přichází jaro.

Pár lidí v mém okolí chápe tuhle knížku jako český magický realismus. Je-li tomu tak, ať mi někdo ukáže, co je zde magického. Spíše je to tu jako v 100 rocích samoty (což jsem samozřejmě slyšel v Buchtách) reálné. Až skoro hyperreálne. Bilerovo měřítko celé planety se smrskne na obec, kde je večerka a hospoda. Kde jsou ty NPCíčka, co musíme probudit (což si možná říkáš). Jak řekl můj vyučující, pitomost všech přitomných umožňuje Bilerovi kritizovat všechny strany (jistota je zde maska před peklem. Nejistota je ubíjející. Všichni jsou tak bože pitomí, týrají, znásilňují, ubližují. A je to tu silně vidět, navzdory tomu, že tu jsme všichni jedna komunita). Obec se tak krásně stává metaforou pro Česko ve své provicialnosti. Továrna na vodu do ostřikovačů (/spoiler) né náhodou je dík automotobilismu, což je česká škoda. O suchu slyšíme všude. Je jedno zda přicházíš z vějšky, města, západu. Přicházíš domů, kde se jde po práci na pivo a pak tě někdo nenadšeně udělá rukou či prsty.

Není náhoda, že jediní, kdo mají jména, jsou děti. Ty ještě nejsou vpraveni do velké Havlovské hry (no jasně že zmíním zelináře). Nejsou nuceni žít ve lži, že je vše alright. Proto nejsou NPC. A hlavní hrdina na konci získá taky jméno. Ulrych. Jak říká moje kamarádka, tak je to taky hrdina z Muže bezvlastností. Ale o tom nic nevím. Děti jsou budoucnost – pokud je nanaučíme hrát hru. Tu, která je postupně zníči. Práci odveze jinam. Domy se rozpadnou.

Destrukce je přírodní text. Život si v něm paradoxně hladá sílu. Právě v tom, že destruuje, to co je zde špatné. A proto s postavami koukáme na oheň, kde hloupý honza Ulrych slyší poslední “hovno” od komentátorky Zuzany (dětěte). Na poli je oheň. A přišel čas vyprávět příběhy.

Co budeš vyprávět ty?

Knížka se mi líbila, i když byla trochu náročná ve své repetetivnosti. Ale já o hodnocení knih nic nevím. Tak to tu nechávám, a rád si o některých jejich motivech něco dalšího řeknu. Někde. Kdo ví?